Nejspíš to znáš.
Den, kdy se vlastně nic hrozného neděje,
a přesto máš pocit, že jsi pozadu.Ne proto, že bys něco nestihl.
Ale proto, že máš pocit, že bys měl dělat víc.
Lépe. Rychleji. Smysluplněji.Ten tlak často nepřichází zvenku.
Nikdo ti ho přímo nedává.
Většinou ho nosíš s sebou.Vzniká nenápadně.
Porovnáváním.
Představou, kde bys „už měl být“.
Obrazem sebe sama, který s tebou nikdy úplně nedrží krok.Dlouho jsem si myslel, že tenhle tlak je užitečný.
Že mě drží v pohybu.
Že bez něj bych se zastavil.Jenže on tě nedrží v pohybu.
On tě drží ve střehu.A být pořád ve střehu je vyčerpávající.
Tlak se často tváří jako motivace,
ale ve skutečnosti bere chuť.
Děláš věci ne proto, že chceš,
ale proto, že máš pocit, že nesmíš přestat.Co s tím?
Nejde o to tlak úplně odstranit.
To ani nejde.
Jde o to ho zviditelnit.Zkus si někdy během dne všimnout věty,
která se ti vrací v hlavě nejčastěji.
Možná to bude:„Měl bych…“
„Ještě to nestačí…“
„Ostatní to zvládají líp…“Tyhle věty nejsou fakty.
Jsou to zvyky.A zvyky se dají měnit,
ale jen když si jich začneš všímat.Nemusíš hned zpomalit celý život.
Stačí občas ubrat plyn v hlavě.Tlak sám o sobě z tebe lepšího člověka neudělá.
Ale porozumění tomu tlaku může.A to je začátek jiného druhu pohybu.
Klidnějšího. Vlastního.
Pokud tě tenhle text zpomalil aspoň o jednu myšlenku, splnil svůj účel.
