Poslední dobou mě překvapuje jedna věc.
Ne jak málo toho děláme, ale jak unavení z toho jsme.Nejde o fyzickou únavu.
Spíš o pocit, že i jednoduché věci stojí nepřiměřené množství energie.
Že odkládáme, i když víme, že bychom to zvládli.Dlouho jsem si myslel, že je to lenost.
Nebo nedostatek disciplíny.
A snažil jsem se to řešit tlakem.Nezabralo to.
Teprve když jsem se na chvíli zastavil, došlo mi, že problém není v tom,
kolik dělám, ale proč to dělám.Když trávíš dny plněním cizích očekávání,
i jednoduchý úkol se stává těžkým.
Ne proto, že je náročný, ale protože nemá vnitřní oporu.Únava pak není signál slabosti.
Je to informace.Co s tím prakticky?
Ne velké změny. Ne radikální řezy.
Ale jednu otázku, kterou si občas položit dřív, než řekneš „musím“:Pro koho to vlastně dělám?
Někdy odpověď stačí.
Někdy ne.
Ale už jen to, že ji uslyšíš, mění vztah k vlastní energii.Nejsme líní.
Jsme jen dlouho odpojení od smyslu toho, co děláme.A to se dá znovu zapojit.
Pomalu. Po kouskách. Bez heroických plánů.
Další texty budou o tom, jak tyhle kousky vypadaly u mě – a jak je můžeš hledat u sebe.
