Když jsem to zveřejnil, čekal jsem reakci.
Něco, co mi potvrdí, že to mělo smysl.Nepřišlo nic velkého.
Pár tichých signálů. Jedna zpráva. Jedna věta.
Ale ta věta mi zůstala v hlavě déle, než bych čekal.„Připadá mi, jako bys psal o mně.“
V tu chvíli mi došlo, že jsem se celou dobu díval špatným směrem.
Že nejde o to, jestli je ten příběh dost silný.
Jde o to, jestli je dost pravdivý.Uvědomil jsem si, že to, co popisuju, není jen moje.
To ticho. To přetížení. To odkládání života na „až“.
Jen jsem měl tu drzost to pojmenovat.A tady se něco mění.
Tenhle blog nemá být kronika mého života.
Nemá být ani terapie na očích.
Má být místem, kde se věci říkají nahlas.O věcech, které spousta lidí cítí,
ale neumí nebo nechce je pojmenovat.Odteď už to nebude jen o tom, kde jsem byl.
Ale o tom, co jsem pochopil.
Co mi nefungovalo. Co mi začalo dávat smysl.Příběh nekončí.
Jen přestává být jediným obsahem.
Pokud jsi v tom poznal kus sebe, další texty už nebudou náhodné.
