Nebyl to dramatický okamžik.
Žádné bušení srdce, žádná třesoucí se ruka.
Jen klid, který přišel podezřele snadno.Text byl hotový. Aspoň tak hotový, jak mohl být.
Četl jsem ho znovu a znovu, ne proto, abych ho vylepšil,
ale abych našel důvod ho tam nenechat.V hlavě se objevovaly známé hlasy.
Je to moc osobní.
Není to dost dobré.
Koho to bude zajímat?Každý z nich jsem už někdy slyšel.
V různých obměnách, v různých situacích.
Vždycky přišly těsně před tím, než jsem se rozhodl něco zkusit.Uvědomil jsem si, že nečekám na jistotu.
Čekám, až strach přestane mluvit.
A to se nikdy nestalo.Ten kurzor na obrazovce bliká jinak, když víš,
že další krok už nejde vzít zpátky.
Že slova přestanou být jen tvoje.Chvíli jsem tam seděl. Nehnul se.
A pak jsem udělal něco, co jsem dlouho odkládal.Nepřesvědčil jsem se.
Neutvrdil jsem se.
Jen jsem klikl.Ne proto, že bych si byl jistý.
Ale proto, že jsem byl připravený nést následky ticha i hlasu.A svět se nezměnil.
Jen já jsem věděl, že už se nevrátím úplně stejný.
Nejtěžší krok bývá ten, který zvenku vypadá nejmenší.
