Nejtěžší nebylo psát.
Nejtěžší bylo připustit, že by to mohl někdo číst.Dokud ty texty zůstávaly schované, byly bezpečné.
Patřily jen mně. Nikdo je nemohl nepochopit, shodit, přehlédnout.
Byly pravdivé, ale tiché.Myšlenka, že bych je pustil ven, ve mně vyvolávala zvláštní napětí.
Ne strach z kritiky.
Spíš strach z odhalení.Co když v tom někdo pozná víc, než bych chtěl?
Co když si někdo domyslí věci, které jsem neřekl?
A co když se ukáže, že to vlastně nikoho nezajímá?Uvědomil jsem si, že jsem se celý život docela dobře skrýval.
Ne úplně. Jen tak akorát.
Říkal jsem dost na to, aby to vypadalo otevřeně,
ale nikdy ne tolik, aby to bylo doopravdy.Být vidět znamená ztratit kontrolu nad tím, jak tě ostatní čtou.
A to je nepohodlné místo.
Místo, kde už se nedá všechno uhlídat.Několikrát jsem byl rozhodnutý to neudělat.
Zavřít poznámky. Nechat to být.
Vrátit se k tichému bezpečí.A pak mi došlo, že právě tohle ticho mě dřív dusilo.
Že jsem ho poznal až příliš dobře.Nešlo o odvahu.
Spíš o únavu z neviditelnosti.A tak jsem poprvé vážně začal přemýšlet,
co by se stalo, kdybych se přestal schovávat aspoň tady.
Být vidět není opakem bezpečí. Je to jen jiný druh rizika.
