Nejdřív to nebylo psaní.
Spíš záznam. Poznámky bez struktury, bez cíle, bez ambice, že je někdo uvidí.Psával jsem si krátké věty. Někdy jen slova.
Věci, které mě napadly v tichu. Myšlenky, které by jinak zmizely, kdybych je hned nezachytil.Nebylo to hezké čtení.
Nebylo to uhlazené.
Často to bylo rozporuplné, unavené, někdy až nepříjemně upřímné.Ale bylo to moje.
Postupně jsem si všiml, že se k těm poznámkám vracím.
Ne proto, abych je opravoval, ale abych pochopil, co se mi vlastně honí hlavou.
Jaké otázky se opakují. Čemu se vyhýbám. Co pořád odsouvám.Psaní se stalo místem, kde jsem nemusel nic obhajovat.
Nemusel jsem znít rozumně. Nemusel jsem mít řešení.
Stačilo být pravdivý.Některé věty jsem si raději nepřečetl znovu.
Jiné mi zůstaly v hlavě déle, než bych chtěl.
A pak byly takové, u kterých jsem si uvědomil, že už nejsou jen myšlenkou, ale varováním.Začal jsem chápat, že nejde o to psát dobře.
Jde o to psát tak, abych před sebou neutíkal.Tehdy mě poprvé napadlo, že možná jednou nebudu psát jen pro sebe.
Ne hned. Ne zítra.
Ale jednou.A to „jednou“ se najednou nezdálo tak vzdálené.
Ne všechno, co píšeme, je určené ke čtení. Něco vzniká jen proto, abychom se neztratili.
