Bylo období, kdy jsem fungoval, ale nežil.
Vstával jsem, dělal, co bylo potřeba, odpovídal, přikyvoval.
Zvenku normální život. Uvnitř ticho, které bylo až podezřelé.Nepřišla žádná velká tragédie.
Jen pomalé vyčerpání ze snahy být někým, kým jsem si myslel, že bych měl být.
Den po dni jsem se vzdaloval sám sobě tak nenápadně, že jsem si toho skoro nevšiml.Pamatuju si momenty, kdy jsem seděl sám a přemýšlel, jestli je tohle opravdu všechno.
Jestli takhle má vypadat dospělost.
Jestli ten pocit prázdna je normální, nebo jen dobře schovaný strach.Nejhorší na tom nebyla nejistota.
Nejhorší bylo, že jsem si na ni začal zvykat.
Přijal jsem ji jako součást sebe, místo abych se ptal, odkud přišla.Něco jsem tehdy pokazil. Možná víc věcí, než jsem ochotný si přiznat.
Některá rozhodnutí byla útěkem, jiná rezignací.
A některá jsem neudělal vůbec – a právě ta bolela nejvíc.Ztratit se neznamená zmizet.
Znamená to přestat se poznávat.A právě tehdy jsem si poprvé připustil, že takhle už dál nechci.
Možná jsi v tom období teď. Možná už jsi z něj vyšel. A možná tě teprve čeká.
