Nepamatuju si přesný okamžik, kdy se to zlomilo.
Spíš pocit, že jsem se už dlouho necítil úplně na svém místě.
Navenek bylo všechno v pořádku. Aspoň tak to vypadalo.
Dělal jsem to, co se ode mě čekalo. Šel jsem cestou, kterou někdo považoval za správnou.
A přesto ve mně pořád hlodal tichý neklid.
Už tehdy jsem si všiml, že hodně přemýšlím. Možná víc, než je zdrávo.
Že mě zajímá, proč věci fungují tak, jak fungují.
A že mě unavuje hrát role, které se ode mě očekávají.
Neříkám, že to bylo špatné dětství. Nebo špatný začátek.
Jen nebyl úplně můj.
Něco ve mně tehdy začalo couvat, zatímco svět chtěl, abych šel dopředu.
Dlouho jsem tomu neuměl dát jméno.
Tak jsem to ignoroval. Přehlušil hlukem, povinnostmi, cíli, které nebyly moje.
Dnes už vím, že právě tam to začalo.
Ne problémem.
Ale otázkou.
„Možná jsi ten pocit taky někdy znal.“
