Včera jsem seděl na lavičce v parku.
Slunce bylo nízko a všechno kolem se zdálo pomalé, klidné.
Lidé procházeli, pes si hrál, listí padalo.
A já jsem cítil napětí, které mě doprovází každý den – i tady, i teď.Proč se bojíme zpomalit, i když naše hlava křičí „zastav“?
Protože jsme si zvykli, že hodnota se měří výkonem.
Hodnota se měří výsledkem, tempem, počtem úkolů.Zastavit se = přiznat si slabost.
Zastavit se = přijít o kontrolu.
Zastavit se = být sám se sebou.Jenže v tom tichu se objevují myšlenky, které v běhu přehlížíme:
Co vlastně chci?
Co mi opravdu dává energii?
Co dělám jen proto, že musím?Praktický pohyb vpřed není vždy rychlý.
Někdy je to povolit si být pomalý.
Ticho si vyzkoušet. Jeden úkol, jednu věc dělat vědomě.To, co se zdá jako ztráta času, je ve skutečnosti investice do sebe.
Uvolní prostor pro rozhodnutí, která mají smysl.
Umožní ti vybírat si kroky, které jsou tvoje.Dnes jsem šel domů pomaleji, pozoroval okolí, nesrovnával se s nikým.
A pocit, že něco „dělám špatně“, byl tichý. Tak tichý, že jsem ho téměř nevnímal.Zpomalit není selhání.
Je to první krok k tomu, abychom začali žít podle vlastních pravidel, ne podle toho, co po nás svět očekává.
Zastavení není konec. Je to začátek – začátek dne, začátek změny, začátek nového pohledu.
